Elton John

Reginald Kenneth Dwight se narodil 25. března 1947 v Pinneru na okraji Londýna a už jako kluk působil dojmem, že má v hlavě zabudovaný hudební magnetofon. Když mu byly čtyři, ťukal do klavíru své babičky, v sedmi šel na hodiny a v jedenácti získal juniorské stipendium na Royal Academy of Music. Doma to ale nebyla idylka: otec z RAF ho tlačil k „normálnímu“ povolání, zatímco máma byla živelnější a hudbou doslova žila. Po rozvodu rodičů mu do života vstoupil podporující nevlastní táta Fred, kterému Elton s láskou říkal Derf, a v bytě zvaném Frome Court později vznikaly první písně, které ho vystřelily ke slávě. Tenhle mix disciplíny, útěků do fantazie a posedlosti melodií se mu otiskl do celé kariéry.

V patnácti už hrál jako hospodský pianista Reggie několik večerů v týdnu, přes den běhal po hudebním vydavatelství a v noci střídal hotelové bary s kapelou Bluesology, která doprovázela i americké soulové a R&B hosty. Zásadní zlom přišel v roce 1967, kdy odpověděl na inzerát v New Musical Express a do ruky se mu dostaly texty Bernieho Taupina: zrodila se jedna z nejúspěšnějších autorských dvojic historie. Jejich „laboratoř“ fungovala jednoduše a účinně — Taupin přinesl slova, John k nim bleskově složil hudbu, často dřív, než vychladla káva. Jméno Elton John si poskládal jako poctu spoluhráčům Eltonu Deanovi a Long Johnu Baldrymu (a v roce 1972 si ho nechal úředně změnit), debutoval deskou Empty Sky a průlom přišel s albem Elton John, které otevřelo cestu k vlastnímu zvuku: směs rocku, popu, gospelu a velkých balad.

Sedmdesátá léta pak byla jízda bez brzd: hity jako Your Song, Tiny Dancer nebo Rocket Man udělaly z Eltona hvězdu, která na pódiu neprodávala jen písně, ale celý svět kolem nich. Alba Honky Château, Don’t Shoot Me I’m Only the Piano Player a zejména dvojalbum Goodbye Yellow Brick Road z něj udělala globální fenomén a zároveň jednoho z hlavních architektů éry, kdy se koncert měnil v divadlo — s kostýmy, nadsázkou a šílenou energií. Vedle vlastních desek stíhal i velké spolupráce a později i muzikálové projekty: hudba pro The Lion King mu přinesla další publikum napříč generacemi, na divadelních prknech bodoval s Aidou i s Billy Elliot the Musical. Když se v letech 2018–2023 vydal na rozlučkové turné Farewell Yellow Brick Road, proměnil ho v obří tečku, která se svého času zapsala jako nejvýdělečnější tour vůbec — a jeho příběh mezitím dostal filmovou podobu v biografii Rocketman.

Za tím vším je výjimečná statistika i výjimečná lidskost: přes 300 milionů prodaných nahrávek, desítky hitů v top 40 a singl Candle in the Wind 1997, který se stal nejprodávanější „chartovou“ studiovou nahrávkou všech dob. K tomu hromada ocenění napříč obory (včetně statusu EGOT) a britské rytířství za hudbu i charitu. Právě charita je druhá, neméně hlasitá stránka jeho života: v roce 1992 založil Elton John AIDS Foundation a dlouhodobě patří k nejviditelnějším fundraiserům v boji proti HIV/AIDS, mimo jiné díky své každoroční oscarové party. Přitom si prošel i temnými obdobími závislostí, ze kterých se dostal — střízlivý je od roku 1990 — a v osobním životě našel stabilitu po boku Davida Furnishe, s nímž vychovává dva syny. A i když skončil s velkým touringem, zůstává typem umělce, který se umí vracet „na scénu“ po svém: občasným vystoupením, novými nahrávkami a především katalogem, který pořád učí pop, jak se píše melodie, co vydrží dekády.