Eric Clapton

Eric Clapton se narodil 30. března 1945 v Ripley v hrabství Surrey a už jeho dětství mělo v sobě zvláštní, až románový zlom: dlouho vyrůstal v přesvědčení, že jeho prarodiče jsou rodiče a vlastní matka je „jen“ starší sestra. Když ve třinácti dostal první akustickou kytaru, na chvíli to vzdal – levný nástroj byl tvrdý na prsty – ale o pár let později se ke kytaře vrátil s posedlostí, která je pro něj typická: hodiny cvičení, přehrávání bluesových desek a neúnavné nahrávání vlastních pokusů, aby slyšel, co ještě není ono. Školu umění v Kingstonu sice začal, ale hudba ho pohltila natolik, že ho nakonec vyhodili – a on místo „kariéry“ zvolil busking, hospody a první kapely britského R&B boomu.

Průlom přišel rychle: v letech 1963–1965 hrál v The Yardbirds, kde si vybudoval pověst kytaristy, který bere blues vážněji než hitparády. Právě tehdy vznikla přezdívka Slowhand – publikum mu tleskalo pomalým rytmem, když na pódiu vyměňoval prasklé struny. Když se kapela kvůli úspěchu For Your Love posunula k popovějšímu zvuku, Clapton odešel a přes John Mayall & the Bluesbreakers se dostal k tomu, co z něj udělalo ikonu: syrový tón, dlouhé improvizace a legenda kolem nápisu Clapton is God, který se objevil na zdi v Londýně. Následně spoluzaložil Cream, jeden z prvních „superbandů“, s nímž zpečetil éru hlasitých aparátů, nekonečných sól a blues-rockové virtuozity – z téhle kapitoly pochází i jeho nejslavnější období „woman tone“ a hity jako Sunshine of Your Love nebo White Room.

Po rozpadu Cream se Clapton nezastavil, jen měnil formáty: krátká, ale zásadní epizoda Blind Faith, spolupráce s Delaney & Bonnie, a pak Derek and the Dominos, kde vzniklo Layla and Other Assorted Love Songs – deska, která z nešťastné lásky udělala elektrifikovanou zpověď a z Layla jednu z jeho celoživotních podpisovek. V sólové dráze se mu podařilo to, co umí jen pár vyvolených: být „guitar hero“ a zároveň rádiový autor písní. 461 Ocean Boulevard přinesla jeho verzi I Shot the Sheriff a otevřela reggae masovému publiku, Slowhand zase definovalo jeho civilnější, písničkářskou tvář s Wonderful Tonight i Cocaine. V osmdesátých a devadesátých letech střídal pop, blues i velké produkce, sbíral Grammy a dokázal, že umí být moderní i v době, která už dávno přestala čekat na kytarové bohy.

Zároveň je jeho životopis i kronikou pádů a návratů: dlouhé období závislostí, pozdější léčba a snaha zůstat střízlivý, ale také osobní tragédie, které se propsaly do hudby – smrt čtyřletého syna Conora v roce 1991 a následná píseň Tears in Heaven, později spojená i s obrovským úspěchem Unplugged. Claptonova veřejná tvář je navíc rozporuplná: vedle charitativní práce (založení léčebného centra Crossroads Centre na Antigui a pořádání Crossroads Guitar Festival) existují i jeho vlastní přiznání selhání v osobním životě a kontroverze kolem politických výroků z roku 1976, za něž se později opakovaně omlouval a označil je za ostudné. Ať už ho člověk vnímá jakkoli, v dějinách rocku a blues zůstává jedinečným případem tří­násobného člena Rock and Roll Hall of Fame – a také muzikanta, který i po šesti dekádách na scéně stále vydává nové věci, naposledy studiové album Meanwhile z roku 2024.