Zaz

Isabelle Geffroy, kterou svět zná jako Zaz, patří k těm hlasům, které si spleteš jen těžko. Francouzská zpěvačka a autorka se pohybuje na pomezí jazzu, šansonu, soulu i akustického popu – a dělá to s energií, která zní, jako by se každá slabika právě teď rodila na ulici. Průlom přišel v roce 2010 se singlem Je veux a stejnojmenným debutem Zaz; od té doby se z ní stal exportní klenot francouzské scény. Do února 2023 prodala po světě přes 5 milionů alb, z toho zhruba 2 miliony mimo Francii, což je na „neanglicky“ zpívající interpretku pořádně silná vizitka.

Kořeny má v Tours, kde vyrůstala v docela civilním prostředí: maminka učila španělštinu, otec pracoval pro elektrárenskou firmu. Hudba ale byla doma brzy slyšet naplno – už jako dítě prošla konzervatoří v Tours a mezi šestým a jedenáctým rokem do sebe nasála teorii i praxi na housle, klavír, kytaru a sborový zpěv. Později se přesunula do oblasti Bordeaux, vzala to přes pěvecké lekce a v roce 2000 získala stipendium na CIAM, školu moderní hudby. Její vkus byl od začátku široký: vedle Vivaldiho ročních dob ji formovaly jazzové osobnosti typu Ella Fitzgerald, ale taky rytmy Afriky, Latinské Ameriky a Kuby – a přesně tahle „směsice světů“ je v její hudbě slyšet dodnes.

Kariéru rozjížděla už od roku 2001 v bluesové kapele Fifty Fingers a postupně se stávala vyhledávanou zpěvačkou napříč projekty – od jazzového kvintetu až po velkou varietní formaci Izar-Adatz, se kterou dva roky koncertovala. Pracovala i jako doprovodná vokalistka ve studiu, takže si vytrénovala řemeslo i tah na branku, než se v roce 2006 usadila v Paříži. Když pak v květnu 2010 vyšel debut Zaz, bylo jasné, že nejde o další „sezónní objev“: výrazné písně, silné autorské momenty a chytlavé melodie ji rychle dostaly na velká pódia i do zahraničí. Následovaly ceny a potvrzení statusu – mimo jiné European Border Breakers Award – a hlavně nekonečné turné napříč Evropou i světem, k tomu živáky Sans tsu tsou a Sur la route a také zajímavé průniky do filmu, kde zazněla třeba Éblouie par la nuit.

V dalších letech Zaz ukázala, že umí měnit odstíny, aniž by ztratila vlastní tvář: přišla deska Paris, pak Effet miroir se španělskými nápěvy v Qué vendrá, a taky vědomá pauza v roce 2019, kdy si potřebovala srovnat tempo a roli „Zaz“ oproti civilní Isabelle. Návrat potvrdila albem Isa (2021) a v roce 2023 se připomněla i velkým symbolickým momentem – vystoupením na zahájení ragbyového mistrovství světa na Stade de France s Mon amant de Saint Jean. Vedle hudby je vidět i její občanská stránka: zapojila se do charitativního projektu Les Enfoirés a založila iniciativu Zazimut, která podporuje udržitelnější a ohleduplnější způsob života (od roku 2017 spolupořádá Crussol Festival). A protože její příběh je hlavně o pohybu vpřed, nejnovější kapitolou je studiová novinka Sains et saufs z roku 2025 – další důkaz, že Zaz umí zůstat „lidová“ i světová zároveň.